Rozpravy o tantře – 1. část

Doufám, že tyto promluvy aspoň u někoho změní pohled na toto hluboké indické učení, které sahá až někam do prehistorie této země, ale jak si ukážeme, spíše i lidstva vůbec. Dnes je výraztantrav tzv.západním světě hodně znám a skloňován ve všech pádech. Hlavně díky senzacechtivým novinářům si každý vytvořil jasnou představu, že jde o jakýsi neuvěřitelný, božský sex. Zpětným odrazem se toto „poznání“ vrátilo do Indie, která je nesmírně puritánská a tam je turistům a vůbec lidem podávána tantra nějak obdobně. Obzvláště na těch několika místech, co ještě zbyla, kde jsou tzv. erotické chrámy. Ve skutečnosti tyto chrámy vyjadřují něco zcela jiného. Ale abyste to pochopili, musíme si toho ještě mnoho vysvětlit.

Nejedná se tedy v tantře o žádný sex? Proč se ale v souvislosti s ní mluví jen o něm? Jako vždy, když se něco vytrhne z kontextu, interpretuje nesprávně a vše ostatní, důležitější pomine, tak vznikne nedorozumění. Tantra je duchovní cesta čili nauka vedoucí k osvícení. Abychom jí tedy mohli pochopit, musíme poznat vše, co se v její teorii a praxi užívá a především také vědět, co se míní osvícením a mít touhu po osvícení. Toto vše již samo o sobě radikálně snižuje počet zájemců. Od počátku totiž nejde o nic laciného – na rozdíl od článků v časopisech, které nám to slibují – nýbrž o velmi náročnou disciplínu, a to po všech stránkách, jaké si dovedete představit. Tantra je totiž to, čemu se dnes říká celostní neboli holistická cesta. Co to znamená?

Abychom si to mohli vysvětlit, musíme si nejprve přiblížit, co je to vůbec duchovní cesta a osvícení. Osvícení je západní termín. V indické filosofii se užívají spíše výroky jako mókša, kaivalja, samádhi, mukti, ale mnoho dalších, které znamenají něco jako probuzení, spása, vysvobození z pout, naprostá svoboda a podobně.  Tento stav vědomí je spojen vždy s úplným poznáním, nejvyšší moudrostí a blažeností a intenzivním prožíváním své existence. My to zde na Západě chápeme jako extázi, vytržení, trans, ale to vše jsou opět poněkud jiné stavy, odtržené od běžného denního života, což neodpovídá těmto pojmům. Hlavně se můžete ptát, od čeho se osvobozujeme, od čeho jsme spaseni. A to je asi ta nejzásadnější otázka a kořen celé nauky tantry i všech ostatních duchovních cest.

Předně si tedy řekneme, že touha po tomto  osvobození se od pout, pochopení, jak je to důležité a praxe – to se nazývá duchovní cesta neboli sádhana. Tomu, kdo ji nastoupí a následuje, se potom říká sádhak. Obvykle si však vyhledá někoho, kdo ho povede, jemuž se zcela podřídí, o jehož pokynech nebude pochybovat, toho, kdo již konce dosáhl a je vysvobozen. Ten se nazývá duchovní učitel neboli guru. To slovo v sobě skrývá při překladu samu podstatu jeho úkolu. Je to ten, kdo vás vede od temnoty k světlu, od nevědomosti k poznání, Pravdě. Co je to však Pravda? Jak víte, na tuto otázku ani Ježíš neodpověděl Pilátovi. Na to se totiž nedá odpovědět. Pravda je nevyslovitelná, do slov nevložitelná, musí se osobně poznat a prožít. A hlavně – její poznání není rozumové, proto se nedá vysvětlit, přesahuje rozum. Jestliže jde o požitek nadsmyslový a nadrozumový nebo spíše „zarozumový“, musí být člověk schopen se za smysly a rozum dostat. A to je právě smyslem duchovní cesty.

Védy, nejstarší indická písma, byly sděleny Mistrům v těchto nejvyšších stavech zřením, proto se jim říká ršiové neboli zřeci. Toto učení se nejprve předávalo po tisíciletí ústně od učitele k žákovi formou recitace ve verších, ba až v podobě jednoduchého zpěvu. Teprve mnohem později byly védy zachyceny písemně. Jejich úkolem je tedy pouze jediné – poučit člověka o cestě k nejvyššímu poznání a dosažení brahma. Brahma je výraz pro nejvyšší, neprojevené bytí, z něhož vše povstalo a do nějž se vše zase navrátí. V brahma neexistuje polarita, je v něm naprostá jednota. Toto brahma se z neprojeveného stavu (avjakta) projevilo zvukem, slovem, první mantrou nazývanou pranava neboli óm do bytí. To již má v sobě další aspekty, jimiž jsou pojmenováni, jméno (náma) a tvar (rúpa) a tím také vznik času (kála) a prostoru, směru (déša). Aby se však toto vše projevilo, musely nejprve vzniknout dvě polarity, které se vzájemně přitahovaly.  Ta mužská je obvykle nazývána puruša nebo íšvara (pán, muž) a ta ženská prakrti (příroda). Ve filosofii tantry se jim říká šiva a šakti. Oproti obdobnému pojetí v čínské filosofii taoismu, kde máme jin a jang, a ženská polarita jin je pasivní, v tantře je naopak ženská energie šakti aktivní a tvořivá. Základní poučka tantry potom praví, že šiva bez šakti je šáva (mrtvola). Zde vidíme obdobu s evropským empirickým zjišťováním, že muž je inspirován ženou (múzou) k tvořivosti.

Když se nyní zeptáte, k čemu je to všechno dobré, tak si lze vyvodit, že ze všeho nejdůležitější v projeveném světě (vesmíru) je ženský princip šakti, protože bez něj by se nic neuskutečnilo a nevzniklo. Tento ženský princip je symbolizován graficky jako trojúhelník postavený na špici. V tomto kosmickém lůnu ( jóni ) se probudila jiskra tvoření prvotním zvukem óm. Proto se všechny prastaré i dnešní védské obřady provádějí v jámě (kundě) ve tvaru jóni. V té je zažehnut oheň, do nějž se za odříkávání textů z véd, šáster, případně dalších speciálních spisů a vhodných manter vhazují různé druhy obětin. Smyslem je dosáhnout ochrany, harmonie či splnění určitých přání. Ta však nejsou osobní, vždy slouží společnosti. Tato jáma již jen symbolizuje původní skutečné jóni a sexuální spojení muže (šivy) se ženou (šakti), kdy správným spojením jen v určité poloze byl zažehnut oheň v lůně ženy. Tím ohněm byla božská ženská energie, její odlesk v člověku, hadí energie neboli kundaliní šakti. Tato energie má stoupat tělem do hlavy, kde sídlí mužská energie (šiva) a zde se s ní  spojit v  kosmickém orgasmu (vytržení). Ten je prožíván pouze jako meditace při spojení, nedochází k žádné souloži a k žádnému sexu. Člověk nesmí být stržen chtěním a touhou po uspokojení. Tehdy energie kundaliní klesá a její možnosti se ztrácí. Nestačí tedy jen pouhé spojení, není-li propojeno s mnoha dalšími zkušenostmi. Ty se získávají dlouholetou praxí, jak tomu bývá obvykle u všech duchovních cest. Ale ani potom to neznamená, že výsledek je zaručen.

Tím se opět dostávám na začátek k tomu, že je nutné nejdříve nastoupit duchovní cestu u kvalifikovaného gurua. Ten je v tantře tím nejdůležitějším ze všeho a musí být vždy respektován. Většinu lidí ovšem žádná duchovní cesta nezajímá. Je pro ně důležité jen uspokojování smyslů, dokud to jde. To samo o sobě většinou časem způsobuje ztrátu energie, anebo její zablokování, dále znečištění těla jak fyzického, tak i jemněhmotného, vznik bloků tělesných, mentálních i emocionálních a tím neschopnost jemnějšího vnímání. Proto většina lidí vyhledává silné pocity, tzv. adrenalinové zážitky, nedokáže u ničeho setrvat, takže chce stále změny jak v životních situacích, tak ve vztazích i v zábavě. Není schopna vnímat jemné podněty u sebe i u druhých, natož  neprojevené bytí. Touha nastoupit nějakou duchovní cestu je způsobena buď zrozením, setkáním s výjimečnou bytostí, která na člověka zapůsobí nebo silným, většinou smutným, emocionálním zážitkem. Ani to však ještě neznamená, že na této cestě člověk vytrvá, a když vytrvá, že pochopí, a když pochopí, že dosáhne cíle, osvobození. Nedejte se mýlit současným větším zájmem o esoterické vědy a množstvím knih a různých učitelů. To vše je jen obchod a povrchní pěna na nekonečném, hlubokém oceánu poznání lásky.                        

                                                                                                                      Jiří Mazánek