Rozpravy o józe – 22.část

Ten, kdo pečlivě četl a studoval předchozí části Rozprav o józe, tak musel zcela jistě pochopit základní linii, která se táhne celou touto útlou knížečkou.Ze všeho nejdůležitější je jednak mysla vše, co se v ní děje nebo přesněji neděje apotom naše činy– to jestli jsou v souladu s myslí a jestli jsou správné nebo nesprávné, přesněji opět záslužné nebo nezáslužné. Nemůžeme je nazývat dobré nebo špatné, protože to vše je relativní ve vztahu k dané situaci, možnosti výběru, když se reagovat a konat musí a ve vztahu k nám samým. To, co jiný vykoná stejně jako my, bude správné, ale v našem případě nesprávné. Protodalší důležitou součástíživota jerozlišování. Míní se tím schopnost dokázat se v každé jednotlivé situaci správně rozhodnout a pak konat nebo nekonat. Tato rozlišovací schopnost (buddhi) musí být intuitivní, ne rozumová. My nesmíme začít přemýšlet a teprve po hodině jednat. Na to nebude v životě čas. Naše rozlišování musí okamžitě „naskočit“ a dát nám správnou odpověď. To je ovšem možné jen tehdy, je-li rozlišovací schopnost očištěna prováděním různých doporučených cvičení uvedených v Jóga sútrách. To, jak jsem již vícekrát opakoval, se musí provádět pravidelně, vytrvale a delší dobu. Jestli za mnou někdo přijde, že se neumí ovládat, abych mu něco doporučil a udělal nějaký kurz, nechápe, že jeho neovládání vychází z jeho vnitřních sklonů obsažených v mysli, které vznikaly dlouhodobě, třeba v minulých životech a aby se odstranily, protože potlačovat v nich by se nemělo, tak to bude vyžadovat opět dlouhou dobu, pochopení a vytrvalé úsilí. Nikdo vám nic takového nevymaže nějakým zázračným cvičením. A jestli tomu věříte, tak jste hlupák a nevědomec a plaťte těm, kteří vám to tvrdí. Stačí si připomenout třeba závislost na alkoholu, drogách, hracích automatech a internetu a jak dlouho trvá zbavit se této závislosti. Výsledky jsou takové, že se k těmto drogám obvykle nesmíte přiblížit, aby vás opět nedostaly do svého područí. Ale vlastně nikdy se nevyléčíte.

Neuvědomujete si, že vaše každodenní drobné závislosti ovlivňují veškeré vaše jednání a stejným způsobem si nepřipustíte, že by mohly mít na vás nějaký zásadní vliv. Ve skutečnosti jsou to právě ony, které vás vyvádějí z rovnováhy, zatěžují vaši mysl stále něčím, takže je neklidná, nesoustředěná a nenachází se v tom skutečném vnitřním klidu, kdy nic nevyvstává. Vy si pak vytváříte tento tzv. klid vnějšími prostředky. Ale ten je pouze neskutečný, umělý, vytvořený na povrchu, protože do hlubiny své mysli nedokážete a ani nechcete jít. Máte totiž strach, co byste tam objevili. To vše znamená, že si sebou podvědomě nejste jisti. Bojíte se své minulosti i budoucnosti. Ale tím nedokážete žít naplno přítomnost. Ale pozor – žít naplno neznamená si užívat, co nejvíce jsem schopen. To je jenom následování svých přání a žádostí, jejich uspokojení, abych zapomněl. Plně žít přítomnost neznamená zapomenout na vše, co mě trápí nebo mi vadí, ale být si vědom sebe sama v každém okamžiku, ať je jakýkoli. Vůbec to neznamená, že si nemohu tento okamžik vychutnat a užít, ale je to zcela jiné než stav uspokojení. V takovém okamžiku energii a radost získávám a neztrácím je. Tedy zdánlivě dělám to samé jako druzí, ale je to na naprosto jiné úrovni bytí.

Zde by možná bylo na místě zmínit se o tzv. věčném okamžiku. Tehdy se spojují v jedno minulost, přítomnost i budoucnost a zastaví se zcela čas. Čas jistě existuje z hlediska našeho prožívání a musíme ho brát na vědomí, jinak bychom nemohli konat, ba dokonce ani žít. Z vyššího hlediska však ve skutečnosti neexistuje, ale my nejsme schopni to vnímat. Mluví o tom následující sútra: Minulost a budoucnost existují ve skutečnosti stejně jako přítomnost, ač se může zdát že neexistují z důvodů jejich projevení se v jiný čas (Jóga sútry, IV.kapitola, verš 12). Dostaneme-li se tedy do stavu věčného okamžiku, můžeme se dozvědět události minulé i budoucí a vlastně je i zároveň prožívat. V psychologii se mluví o tzv. déja vu, kdy se na chvilku člověku vybaví něco, co již prožíval a on ví, že to je naprosto skutečné, že to není žádný sen. O něco zcela jiného jde u jasnovidců, z nichž se některým může podařit napojit se na záznam všeho minulého i budoucího v tzv. věčné paměti, kosmické paměti, akáše. Z ní lze přečíst cokoli, aniž bychom to věděli. Ale u takovýchto jedinců s dary danými zrozením, či podpořenými některými pomocnými prostředky, jakými jsou třeba drogy, není výsledné sdělení zcela jasné. Je to možné, ale jak je psáno v jiné sútře, tak bez latentních karmických vtisků, tedy ovlivňování individuálním já jedince, jsou pouze ty informace a schopnosti (siddhi), které vznikly z meditace (dhjány) (Jóga sútry, IV.kapitola, volně verš 6).

Je známo, že různí lidé mohou vidět stejnou věc různě. Ačkoli je předmět týž, vědomí jednotlivých pozorovatelů jsou odlišná. Proto je vnímání tohoto předmětu odlišné (Jóga sútry, IV.kapitola, verš 15). Vnímaný předmět není závislý na mysli jednoho člověka. Kdyby tomu tak bylo, přestal by snad existovat, kdyby jím nebyl vnímán? (Jóga sútry, IV.kapitola, verš 17). Jinými slovy se dá také říci, že záleží na mysli, jestli bude odrážet vnímaný předmět. Stáhneme-li své orgány činnosti dovnitř, nebude mysl dostávat žádné vjemy, nebude nic odrážet, nebude se ničím zabavovat, nebude tedy předmět vnímat a poznávat. Ovšem, protože  mysl sama je předmětem vnímání, nemůže sama sebe osvítit a poznat. To dokazuje též to, že není možné vnímat zároveň předmět i mysl (Jóga sútry, IV.kapitola, volně verše 19 a 20).

Jediný, kdo je toho schopen, je puruša, protože je neměnný, je pán mysli a jsou mu známy všechny její změny (Jóga sútry, IV.kapitola, verš 18). Z toho nutně vyplývá, že poznání sebe sama, své podstaty je možné jen, je-li předmětem mysli neměnné (puruša). Je-li tedy mysl zabarvena jak purušou, tedy neměnným svědkem, jehož se nic nedotýká a i předmětem vidění, může potom poznat vše. Proto i když je mysl zabarvena nesčetnými tužbami (vásany), neslouží sobě samé, ale někomu jinému (purušovi), protože pracuje pouze v součinnosti s ním. Potom tedy pro toho,kdo vidí purušu, přestane ztotožňování se s átmanem neboli pocitem oddělenosti (Jóga sútry, IV.kapitola, volně verše 22-25).

Jestliže se mysl prohloubí v takovémto rozlišování (vivéka), tíhne ke kaivalja (absolutní svobodě, jednotě): Ovšem v mezerách tohoto rozlišování stále ještě v mysli vyvstávají změny, které mají původ z předcházejících vtisků (samskár). Ty je třeba odstraňovat stejným způsobem jako příčiny utrpení (kléši), jak bylo popsáno již dříve. Ten, kdo je lhostejný k nejvyššímu poznání díky rozlišování na nejvyšším stupni, dosahuje soustředění nazývané oblak ctností (dharma mégha samádhi). V něm zanikají všechny příčiny utrpení (kléši) i karman.

Při dosažení tohoto samádhi je odstraňováno veškeré zakrytí poznání a zakalení mysli a předmět poznání, tj. hmotná příroda, je v porovnání s ním bezvýznamný. Tím skončí následnost přeměn gun, protože splnila svůj účel. Tehdy skončí také následnost časových okamžiků a nastane tzv. věčný okamžik. Ten je však pochopen a vnímán až teprve ve chvíli zániku těchto jednotlivých časových okamžiků. Když se guny vrátí do neprojeveného stavu, je dosaženo osvobození, jednoty (kaivalja). V tomto stavu se puruša nachází ve své původní čisté podobě (Jóga sútry, IV.kapitola, volně verše 26-34).

Tím jsme skončili výklad asi nejtěžší, závěrečné části Jóga súter, týkající se naprostého osvobození. Příště si stručně zopakujeme nejdůležitější části této knihy a přiblížíme jejich jasnou logiku ukazující, jak jeden verš navazuje na další a postupuje tak k závěru.

                                                                                                                      Jiří Mazánek