Rozpravy o józe – 17. část

Snadno se věci vysvětlují nebo rozumem chápou, ale již mnohem tíž se provádějí. Vysvětlili jsme si pratjáháru (odtažení smyslů od předmětů), ale tím jsme se o moc dál nedostali. Znovu si musíme připomenout, že jde o pátý stupeň aštanga jógy (osmistupňové cesty jógy) a že mu předchází čtyři důležité části a všem se říká pomocné členy jógy. Chce se tím jen zdůraznit, že jsou tyto stupně důležité pro to, co bude následovat. Je jim tedy třeba přikládat význam, pečlivě je praktikovat, ale neustrnout pouze u nich. Stejně tak ovšem platí, že je nelze vynechat a začít rovnou se soustřeďováním se. K tomu je tendence především v západních zemích, kde si cvičenci myslí, že jsou již dál a nemusí se zabývat předchozími pěti stupni. Jejich mýlka je víc než velká. Je skoro jisté, že nemohou dosáhnout žádných výsledků. A ty, které získají, jsou pouze iluzí, kterou si vytváří podvědomí a mysl. Jak to mohu tak jistě tvrdit? Většina lidí ze západních zemí je totiž zatížena svou myslí a vědomostmi, které slyšeli na přednáškách a vyčetli z mnoha nyní publikovaných knížek. Pak jim může přijít i nějaký hlubší vnitřní zážitek, který je určitou známkou naděje, aby byli povzbuzeni. Ale oni mu začnou přikládat zásadní význam a považují ho málem za osvícení.

Začnou si díky své mysli vytvářet názory na různá duchovní témata a vykládat své zkušenosti, případně i svatá písma. Zde se dostávají do léčky jejich ega, a to zcela nevědomě v dobrém úmyslu. Neprošli totiž tím nejdůležitějším – naprostým ovládnutím svých smyslů přirozenou cestou. To je skutečná pratjáhára. Smysly nás totiž jen tak snadno nepustí a jejich znásilňování rozumem, vůlí či tvrdou askezí nepřivede k jejich zkrocení, nýbrž k tomu, že nám způsobí ještě větší, někdy nedozírně špatné následky. Podstata je v tom, že my je musíme opravdu poznat, ne je jen užívat a říkat si, že již víme, jak fungují. Avšak jak je správně poznat? Musíme se naučit je nezaujatě pozorovat, neovládat je, nenařizovat jim a nevyčítat si, když nás strhnou a netrestat se za to. To však neznamená, že s nimi nebudeme vůbec pracovat. Při svém pozorování si máme uvědomovat svá přání, touhy a chtění, která těchto smyslů pro své uspokojení používají a dokázat tyto touhy zastavit nebo rozpustit. To se opět lépe řekne, hůře uskuteční. Je to proces na celý život. Nicméně neznamená to, že je nekonečný a beznadějný. Pokrok je v tom, že to vůbec začneme dělat. Nejdříve nám to při nastoupení uspokojení přání prostřednictvím smyslů pozorovat nepůjde. Budeme si totiž říkat, že to, co děláme, je přirozené, že takoví vlastně jsme, že to jsme opravdu my a není důvod se znásilňovat a takoví nebýt. Naše přání totiž vyplývají z našich sklonů přinesených z minulých životů díky našim tehdejším činům. Ty pak vytvářejí pro nás charakteristickou povahu, kterou se projevujeme, a kterou považujeme za naši přirozenost. Jenže naše přirozenost je božská, projevující se jinak a neovládaná našimi přáními. To opět neznamená, že žití této božské podstaty neuspokojuje naše potřeby, a že je nepříjemné nebo že se k němu musíme nutit. To je naopak v souladu s vesmírnou harmonií a umožňuje nám konat správně, správně užívat své smysly a správně je i uspokojovat, abychom neškodili sobě ani druhým. Většina lidí si myslí, že takový člověk je „svatý“, sterilní a chladný, nepřirozeně se projevující. Avšak takový člověk je ten, který se rozhodl následovat nějaké učení, církev. To mu nařizuje, aby se choval dle jejich zásad, jež si vytyčila ve svém učení a jimiž je typická. Příslušník tohoto duchovního směru se tedy začne takto chovat – nebo aspoň pokouší – a tím zcela potlačuje svoji přirozenost a již vůbec v sobě nehledá a neučí se vnímat svou mysl, svá chtění. Naopak si vnucuje určité chování a nenásleduje svou přirozenost. To se po čase projeví přinejmenším osobními vnitřními i vnějšími konflikty, agresí a fanatismem.

To není smyslem pratjáháry a jejího správného provádění. Jóga sútry nám praví, že je třeba dosáhnout bezžíznivost (vairágja). Bezžíznivost je takové uvědomění vlády vědomí, které je osvobozené od žízně (touhy) po předmětech jak ve světě viditelném, tak neviditelném (Jóga sútry, I. kapitola, verš 15). Podstatou této bezžíznivosti je tedy především praktikování neustálého si uvědomování všeho, co vyvstává v naší mysli, tedy její pozorování. Opět zdůrazňuji, že pozorování neznamená nucení mysli k něčemu nebo si vyčítání toho jak jsem hrozný, čeho jsem tak plný a jak je to marné.

Proces přeměny a rozpuštění či očištění těchto tužeb je velmi dlouhodobý a musí být jemný, abychom nezdeformovali a nepokřivili své chování. Spočívá především v uvědomování a nezasahování. K tomu, aby postupně docházelo k přeměně, nám dopomohou také některá cvičení.

To nejzákladnější je začít od uvědomování si svého těla. Je třeba naučit se vnímat své pohyby a to se nejlépe provádí při pomalém cvičení ásán, prožívání pohybu a setrvání v nich. To posiluje naše vědomí v tom, že je schopno pozorovat také naše myšlenkové procesy.

Ještě větší sílu má pozorování dechu nebo provádění určitých dechových cvičení. Již jsme si řekli, že dech působí na mysl a mysl na dech. Při pomalých dechových cvičeních se zklidňuje mysl a lépe jsme schopni pozorovat, co se v ní děje. Zároveň některá dechová cvičení rozpouštějí naše přání a chtění. Stejně velkou, ba i větší sílu má správně volená hudba. Jde o vibrace, které při setkání se s vibracemi naší mysli a našich přání je rozpouštějí, jako by je vyrušily. K tomu také slouží vybrané mantry, které jsou předány mistry právě proto, aby čistily mysl.

Nejtěžší je uvědomování si sexuální energie a její touhy po uspokojení. Ta má největší sílu při správném překonávání touhy transformovat celého člověka. Ale nesmí jít pouze o přemáhání se a rozumové potlačení. To by přineslo přesně opačný výsledek.

Pratjáhára je tedy kráčení na okraji propasti, kdy musíme dokázat nalézt uspokojení smyslů – což je lepší než jejich potlačení – ale zároveň schopnost vnímat, kdy touze nepodlehnout a posunout hranici přirozeného ovládnutí svých smyslů a mysli. Pak jsme volní a připraveni se soustřeďovat.