No přece o duchovním nebo vnitřním rozvoji. Najednou tu máme velké množství odborníků a expertů na něj, kteří nám ve všem poradí a esoterické festivaly, množící se také jak houby po dešti, mají přeplněno přednášejícími, kteří nám chtějí sdělovat své zkušenosti. Jen se ptám, kde byli předtím, že se v tehdejších duchovních skupinách neobjevovali? Žili skromě ve skrytosti a teprve nyní nám mohou předat ty nejtajnější pravdy? A to platí pro všechny oblasti duchovního života – počínaje meditačními a jinými technikami a konče třeba hudbou.
Co je to duchovní život?
I naši politici, herci a další veřejně působící osobnosti najednou říkají, že ždy byli věřící a ostentativně začali chodit většinou na katolické mše. Hned zpočátku je třeba si ujasnit, že zúčastňování se jakýchkoli obřadů z nás ještě nedělá duchovního člověka. Můžeme při nich myslet na cokoli, dlít svým vědomím naprosto u něčeho jiného a vůbec mít různé důvody, proč se takové akce zúčastňujeme.
Stejně tak nejsem duchovní člověk, stanu-li se členem jakékoli církve nebo duchovního společenství. Všechny tyto organizace nám nabízejí obvykle nějaká učení, která bychom měli přijmout a věřit jim, obřady, které z nich vyplývají a mohou nás případně přeměňovat – častěji spíše zaujmout tím, že vyhovují naší představě duchovnosti a lenosti či neschopnosti se sebou něco dělat. Někdy to jsou dokonce i duchovní cvičení, která bychom měli provádět sami doma. To už je velký pokrok, který dává člověku svobodu v tom, aby se sám rozhodl a pracoval na sobě. Většinou to však končí brzy u toho, že se prohlašuje za křesťana či buddhistu nějakého směru, jógína nebo třeba také toho, který byl zasvěcen tím jediným správným způsobem, nebo navštivil již 20x Matku Míru a je požehnán a očištěn.
Vedle nich jsou ti, co jsou spíše nevěřící a pracují na sobě pomocí šamanismu, holotropního dýchání, kineziologie, regresí do minulých životů, rodinných konstelací a jiných obdobných směrů, které využívají různých druhů a úrovní energií, třeba i v jejích přírodních podobách. Zde už je častěji potřeba být si vědom určitých procesů, které v člověku probíhají, zaujímat k nim postoj a správně je využívat. Stejně tak však můžeme dojít do situace, kdy navštěvujeme kursy a semináře, ale chodíme stále v jednom kruhu nebo si zhmotňujeme v mysli určité představy, které považujeme za definitivní a tak vlastně zůstáváme stát na jednom místě.
Vše je duchovní
Co bylo výše řečeno, může se zdát příliš kritické, negativní, vše odsuzující. Možná to tak někomu připadá, ale rozhodně to tak není myšleno, ani to nechce vyvyšovat nějaký nový a jediný pravý směr. Jen se snažím povzbudit duchovně hledajícío k tomu, aby byl schopen správně rozlišovat a orientovat se bez předsudků a třeba falešného nadšení či odsuzování v té široké “duchovní” nabídce.
Prvním problémem je totiž rozdělování lidí a třeba i směrů rozvoje na duchovní a neduchovní. Kdo je jen trochu vnímavý, samozřejmě zjistí, že člověk má fyzické tělo, které je hmatatelné, viditelné a podléhající bolesti a utrpení. Ale zároveň si uvědomuje jeho energii, díky níž fungují všechny procesy. Také ví, že stále pracuje jeho mysl, vyvstávají v ní myšlenky, které jsou nebo nejsou schopny něco řešit, či způsobují neustálý neklid a nerozhodnost. Do toho všeho se nakonec přimíchají city, jež nás vedou k naprosto rozumově nevysvětlitelným činům. A to vše je v jednom člověku! To jsme schopni nějak registrovat a pokoušet se skloubit dohromady. Avšak, kdo ví, kolik dalších složek je v nás neodkrytých, které ještě nejsme schopni vnímat? To nás přesvědčuje o tom, že naše neviditelné složky stále žijí a nezávisle na nás pracují, že jsou naší součástí a měli bychom je poznat. Tím se přesvědčíme, že každý z nás je vlastně duchovní bytostí.
Práce na sobě
Zajisté by každý chtěl být zdravý, plný energie, spokojený a naplněný láskou, někteří i osvícení. A to vše nejlépe hned a bez práce. Jisté je, že skutečné duchovní směry a bytosti nám nic neslibují – a už vůbec ne za peníze – ale také nás nečiní na sobě závislými, nenutí vás následovat bezvýhradně jejich učení, naopak nás povzbuzují k poznání sebe sama, které musíme učinit sami, možná s nějakou jejich pomocí nebo některých metod, ale to je vždy naprosto individuální. Každý z nás je jedinečný a neopakovatelná je jeho duchovní cesta. Můžeme si – a máme si vzájemně pomáhat, ale každý musí hledat a nacházet sám to své. To, že má někdo nějaké své vize, neznamená, že je dál. To, že někdo vydrží sedět hodiny bez hnutí, neznamená, že je již osvícený. Vzpomeňme si, jak dlouho seděl Buddha a na konci by málem také nedosáhl nirvány, kdyby neměl probuzené vědomí bdělosti.
Smyslem je stále kráčet vpřed a neshromažďovat zásluhy či tituly. Pravda a láska v nás vskutku žijí a učiní nás při jejich projevení se bezprostředními a zcela normálními. Možná, že normálními jinak než ostatní, ale rozhodně ne netolerantními a úzkoprsými. Budeme potom skutečně milovat všechny lidi, cítit se s nimi silně propojeni a ne je jen objímat na potkání. Také budeme zpívat a psát básně, protože celý svět v nás bude tančit.
Když slzy lásky zalily tvou tvář
nač ještě hledáš kde boží je zář
proč nad bědou světa trápíš se
vždyť závoj odhalil ́s všech krás
Tvé rty pijí víno zapomnění
rozpustí vše v lásku – nic jiného není
to jen tvé křehké nádobě se zdá
skutečné že život – smrt jsou – a ne jenom sněním
----------------------------------------------------------------------
Článek byl publikován v časopise Meduňka č.8/2007
