A další důležitá poznámka – i v Bhagavadgítě je celá kapitola věnována tomu, že nikdo není nečinný, vždy každý koná, a proto je důležité si uvědomovat své činy a konat správně. To znamená, že já nejsem nikdy konajícím, ale nejvyšší Já ve mně je konající. Hledejte tedy vždy opravdové jogíny, chcete-li pochopit pravou podstatu jógy.
Nyní vám Jóga sútry sdělují, proč se vlastně máme očišťovat a být činní. Krija jóga se provádí pro vyvolání soustředění (sámádhí) a oslabení příčin utrpení (kléša). Zde je jasně řečeno, že jóga se neprovádí pro větší ohebnost páteře, pro zdraví nebo získání nadpřirozených schopností, ale jen proto, abychom byli schopni soustředění. Jaký to má smysl? Dosáhneme-li totiž soustředění, jsme schopni vnímat každý okamžik našeho života a plně se na něj soustředit. Potom žijeme celým svým bytím tento okamžik, jsme naprosto bdělí a víme, jak správně jednat, protože jsme v souladu s nejvyšším Bytím. Potom přichází jen to, co má přijít a my netrpíme.
Ovšem jinak každý trpí, a proto se mluví o příčinách utrpení a snaze je oslabit. Tyto příčiny utrpení jsou všechny pouze v naší mysli a v našem přístupu k sobě samému a situacím, s nimiž se v životě setkáváme. Těchto příčin utrpení je pět. První a nejdůležitější z nich je nevědomost (avídja). Ta je živnou půdou všech ostatních utrpení, ať se projevují nebo neprojevují a nebo jsou přemožené či neschopné se projevit. Nevědomost vidí v pomíjejícím trvalé, v nečistém čisté, v bolestném příjemné a v nejá Já (Jóga sútry, II.kapitola, 4-5). Jak je to možné? Důvod je jednoduchý. Naše mysl je zastřena závojem máji čili iluze, která nedává možnost vnímat věci správně. Říká se, že naše mysl není osvětlena správným rozlišováním a nevidí tedy vše ve správném světle. Proto je-li dosaženo později pochopení a poznání – mluvíme o osvícení. To, co je zodpovědné za správné rozlišování, se nazývá buddhi, rozlišovací schopnost. Ta se nachází v jemněhmotném těle nad myslí, protože kdyby byla součástí mysli, nebyla by schopna se vymanit z množství myšlenek, které v ní stále vyvstávají a sama by byla stržena jejich vířením. Právě proto také samotná mysl nemůže nalézt cestu z tohoto svého začarovaného kruhu – tedy jakékoli rozumování, filozofování apod. – protože si dokáže vše odůvodnit a ospravedlnit. Proto je podstatou skutečné duchovní cesty zastavení mysli, přesněji zastavení vyvstávání v mysli, vyprázdnění mysli – ostatně, to jsme si již vysvětlili hned na počátku našich rozprav o józe. Buddhi je tedy jakýsi nezúčastněný svědek (drašt), který vše neosobně rozebírá. Není ovlivněn našimi smysly a naším individuálním já. Nemůžeme ho dosáhnout nijak jinak než tím, že vystoupíme za svou mysl, dostaneme se do tzv. čtvrtého stavu vědomí, túríja.
S tím vším souvisí pak i druhá příčina utrpení, asmita, vědomí já, sobectví. Je to ztotožňování moci vidění s nástrojem vidění (Jóga sútry, II. kapitola, 6). Nástrojem vidění jsou naše smysly, a to jak vnější (zrak, sluch atd.), tak i vnitřní (vidění, slyšení atd.), ale ty si můžete představit obdobně jako nějaký dnešní přístroj – radiový či televizní přijímač. Tyto přístroje jsou samy o sobě neživé, dokud nedostanou přísun energie. Potom jsou schopny vnímat. Stejně tak je tomu i s našimi smysly. Ty jsou oživovány životní energií, nejvyšší silou a pokud tato energie k vám přichází, jsou vaše smysly schopny vnímat a přinášet informace o vnějším i vnitřním světě. Jakmile si však díky své nevědomosti začneme myslet, že jsme to jen my, kdo vše oživuje, je to zaměňování zdroje s pouhým přístrojem, čili vědomí já, egoismus, sobectví. Je jistě velmi těžké nebýt si vědom já. Také nikdo netvrdí, že si nemáme být já, sebe, vědomi. Právě naopak. My máme za úkol si být vědomi sebe a své role v tomto světě a správně ji hrát. Proto zde musí být zároveň vědomí i té nejvyšší síly, skutečného zdroje všeho, jeho uznání a ztotožnění se s ním otevřením svého srdce. Potom se stáváme jeho nástrojem. Trochu obdobně se to pokoušel sdělit Ježíš prostým kolem něj slovy, že ne on to činí, ale skrze něj Otec, jenž na nebesích dlí. Toto vás nabádá ke každodenní snaze pokoušet se to pochopit a uskutečnit.
Jiří Mazánek
