Rozpravy o tantře – 4. část

Řekli jsme si, že tantra je holistická celostní nauka, protože ve svých cvičeních využívá mnoha různých technik, které správně dohromady propojeny dokážou přivést člověka k Nejvyššímu poznání. Abychom však věděli, proč se tato cvičení provádějí a mohli je provádět správně – což je zvláště pro západního, pochybovačného a rozumářského člověka důležité – musíme poznatsložení našeho těla (mikrokosmos)a jehovztah k vesmírnémuprojevu (makrokosmos). Nemůžeme zde používat termíny Šiva a Šakti a přitom pořádně nevědět, co znamenají. Říci totiž, že Šiva je muž a Šakti žena, je opravdu velmi zjednodušené. Proto musíme jít až k počátku všeho. Než vznikl náš svět, byloneprojevené bytí (brahma). Neprojevené znamená, že jen existovalo a v něm bylo vše v zárodku. V tomto stavu neprojevení se, (avjakta) zažívalo přívlastky, které vyjadřujeme jakosat-čit-ánanda. (Bytí – Vědomí – Blaženost). Je to jen slovní snaha sdělit, že v tomto stavu plně existovalo, bylo si ho nepřetržitě vědomo a že byl tento stav nejvyšší blažeností. Vše, co zažíváme v našem lidském projevu,  je jen částí, odleskem tohoto stavu. Tak, jak se potom tento stav projevil (pravrti), tak usiluje duchovní cesta zase o návrat do něj (nivrti). V tomto brahma vzniklo potom vlnění, touha se projevit a z něj povstalprvotní zvuk óm (aum). Ten není od brahma oddělen, proto je tento zvuk brahma sám (pranáva , nádabrahma). Jeho odpudivou silou vzniklčas (kála), protor (déša) a atom (anu, patra). Tyto čtyři základní ideje, které jsou nehmotné,daly vzniknout polaritě, tedy dvěma silám – přitažlivé a odpudivé, kladné a záporné,purušovi a prakrti, šivovi a šakti. Jejich spojením, které stále probíhá, začali vznikat další purušové, čili živé bytosti. To je symbolicky vyjádřeno v nejzákladnějším grafickém znázornění tantry v jantře nazývanéšrí jantra. Aktivní, tvořivou energii šakti znázorňuje trojúhelník postavený na špici, pasivní, mužskou energii trojúhelník postavený na základně. Uprostřed nich jebod (bindu)symbolizující místo přechodu z neprojeveného bytí do projevu a stejně tak i návratu zpět.

Tím je právě zvuk óm. Na tuto šrí jantru se medituje, aby bylo dosaženo tohoto počátečního stavu. Rozrůstání tohoto projevu ze spojení Šivy a Šakti do dalších bytostí je vyjádřeno dalšími a dalšími trojúhelníky obojího druhu. Zcela obdobně o stvoření píše Jan ve svém evangeliu (1.1, 3, 14) o zjevení sv.Jana (3,14): „Toto praví Amen, svědek ten věčný a pravý, počátek stvoření Božího. Na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bůh. Všechny věci skrze ně učiněny jsou a bez něho nic není učiněno, což učiněno jest. A Slovo to tělo učiněno jest a přebývalo mezi námi....“    

Toto dynamické znázornění obsažené ve šrí jantře nám sděluje jednak to, že spojení Šivy a Šakti probíhá stále a potom, že aktivní složkou v tomto spojení je Šakti. To je důležité pro všechna tantrická cvičení, prováděná v páru. Není-li Šakti aktivní a neovládá-li svou aktivitu, není možné dosáhnout správného výsledku, protože Šiva probouzí vždy energii jen díky ní. Proto je ve společném cvičení Šakti ta, jež je řídí a na ní záleží, zda ovládne silnou energii, která vzniká.

Ženská polarita, Šakti, je tak silná, že zároveň vytváří vedle své tvořivé složky také složku vše zakrývající. Je to iluze nazývaná mája. Ta je matoucí (móhiní) a nese v sobě nevědomost (avidja), která vzniká hlavně díky ztotožňování se s tělem a tím neschopnosti rozlišovat. Člověk není schopen vnímat to, co je skutečné, věčné a zaměňuje je za neskutečné a pomíjivé. Je to způsobeno tím, že zatímco přitažlivá síla – touha nás žene k tomu, abychom hledali nejvyšší poznání a lásku, splynutí s brahma, Bohem, tak odpudivá síla – ztotožňování se s pomíjivým – nevědomost, nás naopak od této touhy odvádí a probouzí v nás pouze touhu neustále si splňovat svá přání. Tím mája nutí člověka usilovat a tak se rozvíjet. Je to něco obdobného, jak pravil Ježíš, že cesta do království nebeského je úzká a trnitá, ne široká a vyšlapaná (volně citováno). Také se objevuje příměr hádání se duše s tělem. Jenže tantra nás právě učí, že se duše s tělem hádat nemají, nýbrž se mají spojit a spolupracovat.

Hádá-li se duše s tělem, je to mysl (manas), která svými přáními, touhami, chtěními, vzpomínkami a sklony z minulých životů nebo vytvořenými v současném životě pobízí k uspokojení, honbou za tímto uspokojením a vyčerpáváním veškeré energie na toto vše. Úzká cesta do království nebeského je právě ta neschopnost a slabost v odolávání těmto přáním, která jsou většinou zbytečná. Neznamená to, že bychom si neměli žádná přání plnit, ale nejdůležitější je dokázat správně posoudit a rozhodnout se, kdy a do jaké míry, aby to bylo přirozené, což je navíc u každého jiné. K tomu slouží složka, která stojí nad myslí a osvětluje ji, a kterou je třeba probudit a rozvinout. Je to vlastně jakési nazírání, intuice (buddhi). Zatímco mysl (manas) vytváří svým rozumem pocit osobního, individuálního já, sobectví (ahankára), intuice (buddhi) tento rozmysl osvěcuje a vede nás k jednotě (brahma). Všechny tyto složky jsou ještě stále součástí jemněhmotného těla (linga šaríra) a již zde vzniká onen vnitřní konflikt, působení máji. Odtud se vše přenáší do dalších částí jemněhmotného těla a těla fyzického. Je tedy třeba zaměřit veškerou sílu vůle a energie na ovládnutí myslí a rozvinutí buddhi.

Nevědomost vzniká pouze v mysli, jiný název pro ni je temnota, a proto význam slova buddhi je to, co osvětluje, odstraňuje temnotu. Proto se všechny duchovní cesty zaměřují na to, aby člověk pochopil, probudil se a tím odstranil závoj máji, který jemně kryje mysl. Díváme-li se skrze něj, vidíme jakoby mlhavě, nejasně, nepřesně, neostře, v obrysech. Teprve z úrovně buddhi hledíme jasně a jsme schopni správně jednat, protože víme. Největším hříchem je potom, když tak neučiníme. Proto se každý, kdo dosáhl tohoto pochopení, nazývá Probuzený, Buddha.  

Neznamená to však ještě, že ten, kdo pochopil, již dosáhl cíle. Musí se nejprve v tomto stavu díky dalším cvičením upevnit a přebývat v něm stále. Snadno se z něj totiž může vrátit do dřívější nevědomosti, nepřekonal-li svá přání. Ta vznikají díky tomu, že jsme v těle. To, aby mohlo žít v projeveném světě, musí mít orgány vnímání (džňánéndrije), které přinášejí vjemy z okolního světa a orgány činnosti (karméndrije), které reagují na tyto vjemy. Obvyklá reakce je ta, že se nechávají strhnout a v mysli vznikají přání. Když se nemohou z různých důvodů tato přání naplnit, přidává se k nim nespokojenost, naštvání se, smutek, stres. Toto vše samozřejmě zabraňuje ovládnutí mysli a nějaké duchovní cestě. Proto je prvním úkolem dokázat rozlišovat to, co je pro nás důležité a tím ostatním se nezabývat: to znamená svými smysly vnitřními (džňánéndrije) na to nereagovat. Pak se jejich reagování totiž přenáší do orgánů činnosti  (karméndrije) a ty začnou nesprávně a zbytečně pro nás jednat.

A přesně podle toho guru vybírá žáky, jestli jsou vhodní pro cestu tantry a podle toho se také tito žáci dělí do více skupin. Někteří nebudou nikdy vhodní a ti by se tantrou vůbec neměli zabývat, protože by jen posilovali žádosti svých smyslů a uškodili by si. Bohužel, právě těchto zájemců je nejvíce. Další se budou zabývat především tělesnými cvičeními, aby ovládli tělo a očistili orgány činnosti. Tím se zvětší jejich životní energie (prána) a budou schopni přistoupit časem k soustřeďování se.

Jenom ti, kdo zcela ovládnou svou mysl a nejsou strháváni jejím chtěním, mohou cvičit v páru s šakti pod vedením gurua. Skutečný guru (sat guru) totiž nikoho jiného k takovým cvičením  nepřipustí.          

                                                                                                                       Jiří Mazánek